• Úvodní strana
• Studium
• Knihovna
• Kalendář
• Fotogalerie
• Objednávka

Křesťané i celá společnost v České republice a dalších zemích nutně potřebují proudy života pramenícího v Bohu. Jsme přesvědčeni, že teologická reflexe i další pomocné disciplíny mohou posloužit účastníkům a také při vedení druhých lidí k obrácení a duchovnímu růstu.

Konference bude vycházet z biblické teologie a dějinných souvislostí v Evropě od sklonku 19. století, aby se zaměřila na otázky konverze v dětském věku, vedení k obrácení, duchovnímu růstu a nebezpečí záslužnictví. Při interpretaci obrácení je třeba vstoupit do širších souvislostí obdobných zkušeností v jiných náboženstvích nebo jeho psychologických aspektů, abychom svěžím a poctivým způsobem povzbudili ke zvěstování Evangelia současnému světu. (14. června 2010)

Hlubší porozumění Božímu působení a jeho cestám může posilovat život z Ducha svatého a zvěstování Evangelia.

Konverzi, tuto základní zkušenost opěvuje Bible bohatým jazykem: spasení, víra, obrácení (konverze), pokání, adopce, ospravedlnění a posvěcení, smíření a desítky dalších výrazů.

Křesťanem se člověk nerodí, nýbrž stává – tehdy, když se Boží dílo milosti stane v jeho životě skutečností skrze víru v Boží zaslíbení – a on se „narodí znovu“.

To se však neděje samozřejmě nebo bez našeho vědomí. Ježíš říká důrazně, že bez narození z Boha není možné mít podíl na Boží záchraně (J 3,3). Zvěst Evangelia tedy není nezávaznou informací, která nám přijde do schránky a kterou můžeme jako reklamu vyhodit. Zvěst Evangelia je výzvou: Čiňte pokání! Věřte Bohu! Přijměte nabízenou milost, protože Boží budoucnost se blíží a s ní i osobní setkání s Bohem – králem (Mk 1,15). Obrácení v sobě obsahuje prvek nového, božského, a proto není možné obrácení nahradit osobnostním zráním. Obrácení je nutné pro sebekvalitnějšího člověka. Tato zvěst má a musí znít, a to se neobejde bez zvěstovatelů. A tak má církev všech dob od Pána uloženo ji zvěstovat a každý věřící zkoumá, jaký je jeho díl na tomto poslání (Ř 10,13-15).

Obsahem té dobré zprávy, Evangelia, je zvěst o Božích činech. Jedině Hospodin zachraňuje! (Iz 49,26) Takto on zachránil Izrael před zkázou v Egyptě i v Babylóně. V Ježíši Kristu, v jeho životě, smrti a vzkříšení Bůh připravil pro celé lidstvo vysvobození od otroctví hříchu a cestu k plnému obecenství s Bohem a laskavým vztahům mezi lidmi. Boží milost je základem nabízené záchrany.

Kdo uslyšel zvěst Evangelia, je vyzýván, aby radikálně přehodnotil svůj dosavadní život a nechal Boha, ať rozhodne, co je dobro a co zlo. S Ježíšem umírá trestu za hřích a hříšným sklonům. S Ježíšem povstává k novému způsobu života. Sounáležitost s Bohem stvrzuje křest v Boží jméno, kterým se člověk stává součástí Kristova lidu. Takto Bůh obnovuje a zachraňuje lidskou společnost a v každé generaci zachovává svoji církev, aby svědčila o jeho lásce. Nový život je projevem Boží přítomností v životě věřícího. Jistotu této Boží přítomnosti nemůže věřícímu nikdo dát ani mu ji vzít. Věřící muž či žena se Bohu podřizují jako svému Pánu. Vedení a napomínání Duchem svatým přijímají jako otcovskou výchovu směřující k co nejtěsnějšímu spojení člověka s jeho Bohem. Boží přirozenost postupně prostupuje přirozenost člověka a duchovní růst pokračuje. Boží láska vlitá do lidského srdce se projevuje ve vztazích, zejména vůči věřícím (J 13,31-35). Celý život křesťana se tak stává vděčnou odezvou Božího jednání – dělá, co vidí dělat svého nebeského Otce. Nejde o snahu Boha si koupit nebo si něco zasloužit, to přece není potřeba ani možné.

Jako Ježíš za nás veřejně zemřel, tak se i my máme veřejně se k němu přihlásit, třebaže by to znamenalo újmu na majetku, zdraví či životě (Mt 10,32-33).

V životě věřících lidí Bůh Duchem svatým působí obnovu i proměnu. Svou milostí obnovuje naše vztahy, zdraví, rozum, svědomí. Přibližujeme se tak stavu, v jakém byl stvořen první Člověk. Spolu s tím však Duch Boží dává vzniknout novým věcem – projevuje se moc Kristova vzkříšení (Ř 8,11), víra v Boha vítězí nad světem, získáváme nárok na společné panování s Kristem. Spasení nekončí obnovou ”normálního lidského života,” ale míří k životu v moci toho, kterého očekáváme (Ko 3,2).

Při tom všem v rámci pozemského života nevycházíme z bojů s vlastní hříšností, kterou Bůh neodnímá, postupně proměňuje. Ten, kdo uvěřil v Boží lásku, nemůže být odsouzen za to, že se v jeho životě ještě objevují hříšné postoje a činy – Bůh prohlašuje za spravedlivého (Ř 8,1 a 33). Po celý život se tak učíme stát jedině na Božích zaslíbeních, nikoli na svých úspěších. Boží zaslíbení si přivlastňujeme vírou a stálým postojem pokání, který je projevem té postupné proměny, kterou Bůh koná s naší hříšností. Jediným pevným základem je Boží milost, ke které se Bůh zavázal svým slovem. V této víře vytrvejme až dokonce, neboť jen ten, kdo vytrvá, bude spasen (Mk 13,13).